5 vět, které nikdy neříkejte dětem

Většina rodičů je čas od času vypouští z úst a stejně tak si většina z nich ani neuvědomuje, jak podobné výroky jejich dětem ubližují. Víte, které věty by rodiče neměli nikdy říkat.

Všichni to důvěrně znají: Snažíte se autem dostat z bodu A do bodu B pokud možno v co nejkratší době, takže se potřebujete plně soustředit na řízení. Ze zadního sedadla, které okupují vaši motomci, se však ozývají zvuky, které by svědčily pro amputování končetin bez umrtvení V takovém rámusu je vyloučené cokoli, a ze všeho nejméně soustředění. Každý rodič je tisíckrát za den vystaven situacim, kdy by svá zlatíčka nejraději uškrtil. A právě v takových okamžicích saháme nejčastěji po větách, které nás posléze mrzí. Na následující výroky byste si měli dávat zvláštní pozor:

"Nechte mě na pokoji!"

Potřebujete něco nutně dodělat do práce a od své rodiny nepožadujete nic jiného než deset minut klidu. Nicméně během požadované doby zazní několikrát důrazný požadavek na jídlo, pití, utření zadku, otázky po smyslu světa a asi tak milion osm hádek a sporů, které vyžadují bezodkladné vyřešení. Je samozřejmé a dokonce i ospravedlnitelné, že vám prasknou nervy a vykážete děti z pokoje s tím, že vám mají dát konečně pokoj. Na druhou stranu malé dítě nedokáže bez vysvětlení samo rozklíčovat vaše pohnutky a slyší jen pokyn, že vám má dát pokoj a klidit se pryč, což pro něj samozřejmě není nikterak příjemné. Příště se pokuste přidat i vysvětlení: "Potřebuji teď chvilku pracovat a pokud na mě budete pořád mluvit, nejde mi to. Prosím, jděte si teď hrát do svého pokoje samy a já se k vám za malou chvilku připojím."

"Ty jsi tak..."

Zamysleli jste se někdy, odkud pramení malé sebevědomí a komplexy dospělých? Má to hodně co dělat s negativními nálepkami a značkováním, které si s sebou neseme z dětství. Pokud od vás dítě několikrát do týdne slyší, že je tak... (doplňte si jakoukoli negativní vlastnost, nebo charakteristiku), dřív nebo později tomu uvěří a začne tak samo o sobě uvažovat. Skutečně chcete, aby si vaše dítě neslo důsledky vašich afektů a emocionálních výlevů celý život s sebou?

"Nebul!"

Výrok: "Nebul", nebo jeho varianta: "Nebuď jak malej," jsou specialitou rodičů, kteří mají pocit, že jejich sedmileté dítě je bezmála dospělé. Jenže tak tomu není. Můžete mít klidně geniální, mimořádně vyspělé dítě, ale stále je to dítě a tudíž má na dětské chování nárok. Mělo by mít možnost odžít si své stesky, dát najevo zklamání i nespokojenost. Zcela přirozeně to dělá jiným způsobem než dospělý - a je to tak v pořádku.

"Proč nemůžeš být jako tvoje sestra?"

Na to existuje jednoduchá odpověď: Protože zkrátka není svá sestra. Každé dítě je individualita, stejně jako každý dospělý a nemá cenu srovnávat, ani jim předhazovat, v čem je jeho sourozenec/kamarád lepší. Jediné, čeho tímto chováním dosáhnete, je pocit méněcennosti u dítěte a pocity závisti a antipatie k předhazovanému vzoru. Místo toho, abyste děti srovnávali, jednoduše konstatujte, co tomu kterému jde dobře.

"Tohle ti jde lépe než tamto."

Snažíte se například dítě odradit od vystřihování (protože mu nejde a obvykle je spojeno s obrovským výbuchem vzteku) a nabízíte mu místo toho, v dobré vůli, kreslení? Možná to myslíte dobře a chcete, abyste to oba přežili v duševním zdraví, ale dítě musí mít možnost si danou aktivitu vyzkoušet (a klidně zas a znovu), aby se v ní buď zlepšovalo, nebo zjistilo, že mu zatím skutečně nejde. Neodrazujte ho a raději oceňte jeho vytrvalost.