Láska je druh duševní choroby

Při zamilovanosti reaguje mozek stejně jako při duševní chorobě, láska je stejně návyková jako kokain a náš mozek nejvíc přitahují lidé, kteří voní stejně jako naši rodiče. Seznamte se s největšími absurditami zamilovanosti.

Potkala jste někoho zajímavého, sympatie jsou na obou stranách a vy máte pocit, že se vznášíte. Nepotřebujete jíst, nepotřebujete spát, máte nechutně dobrou náladu a skály byste mohla lámat. Aby ne, když zamilovanost je jedna z nejsilnějších drog vůbec. Potvrdil to i výzkum provedený v britském National Addiction Center.

Za pomoci magnetické resonance vědci dokázali, že při užívání drog jsou aktivní stejné části mozku jako při zamilovanosti. Neaktivní je oproti tomu například prefrontální kortex, který vykazuje hyperaktivitu u lidí s depresemi.

Za prvotní záchvěv touhy a erotické přitažlivosti vděčíme, podle vědců, sexuálním hormonům: testosteronu a estrogenu. Jakmile se v naší blízkosti ocitne vhodný objekt, který nás zaujme řečí těla, tónem hlasu, nebo vůní, spustí se zběsilá produkce hormonů, které způsobí, že zrudneme až na patách, začneme koktat a třesou se nám kolena.

Studie provedená na univerzitě v Chicagu například ukázala, že u mužů, kteří zapředou hovor s cizí ženou, stoupá hladina testosteronu až o jednu třetinu. Čím silnější hormonální reakce, tím větší jsou také změny v chování. Je zajímavé, že u zvířat provokuje vyšší hladina testosteronu agresivitu a bojovnost, a u ženatých mužů a otců rodin je jeho hladina výrazně nižší než u svobodných, kteří o svou partnerku stále ještě musí "bojovat" s jinými protivníky.

Podle vědců prochází zamilovaní třemi fázemi lásky. Každá fáze je přitom typická určitým "chemickým koktejlem", který ji charakterizuje. Podle autorů výzkumu jsou přitom pochody, ke kterým při zamilovanosti v mozku dochází, velmi podobné duševní poruše. Ještě divnější je, že jsme údajně přitahováni lidmi se stejným genetickým vybavením a tělesnou vůní (feromony), jakou mají naši rodiče. Vědci z chicagské univerzity dávali ženám přivonět k propoceným tričkům různých mužů a ženy paradoxně přitahovali nejvíc ti muži, kteří se tělesnou vůní blížili k jejich otci. Zní vám to poněkud incestně? Podle Freuda je to zcela normální a předpokládatelné.

V roce 2004 zase vyšel v magazínu NeuroImage výzkum, kde britští vědci dokazují, že v mozku milenců dochází k identickým procesům jako v mozku matek, které se právě mazlí se svým dítětem. Vědci se domnívají, že je tomu tak proto, že milenecká i mateřská láska mají nezastupitelnou roli v zachování rodu a jsou proto z evolučního hlediska obě stejně podstatné.

Oproti běžnému názoru však není na lásce z hlediska emocí nic moc pozitivního a podle výzkumů jde spíše o souhrn emocí negativních. Arthur Aron z univerzity v New Yorku zjistil, že při zamilovanosti převládají především pocity strachu, nervozity, úzkosti a žárlivosti. Jednoduše řečeno; čím je člověk zamilovanější, tím víc se obává, aby o toho druhého nepřišel. Výzkumy také dokázaly, že láska je ve všech svých fázích silně návyková a projevuje se podobně jako vážná duševní choroba.