Matka s. r. o.: Díl první

Třiatřicet let je věk, kdy se žena definitivně rozhoduje, zda na otázku: "A co děti?" odpoví ránou mezi oči tazatele, nebo povzdechem: "Snažíme se."

K zásadním rozhodnutím dospívají lidé různě. Četla jsem o něžných, sličný, prakticky nehmotných stvořeních, které jejich partneři požádali o ruku na břehu pařížské Seiny. Slečny se při té příležitosti choulily do hedvábných plédů přehozených přes štíhlá ramena, byly snivě ponořené do úchvatně barevného západu slunce a ovšemže neměly nejmenší tušení, co bude následovat. Při předání zásnubního prstenu (samozřejmě originálně ukrytého v květu růže nebo něčem podobném) se jim na nekonečně dlouhých řasách zaleskla slza a skanula ve stejném okamžiku, kdy vyslovily osudové ano.

Mě můj manžel požádal o ruku při vybalování kufru z dovolené. Přesněji se mě konverzačně neutrálním tónem zeptal, jestli bychom se náhodou po těch letech už neměli vzít. Spokojil se s jednoslovným souhlasem a pak se mě v rámci romantické předsvatební konverzace otázal, zda se do pračky vejde ještě jeho bunda. Vešla se.

Velmi podobnými cestami se ubíralo i naše uvažování o případném potomkovi. Třiatřicet let je věk, kdy se ženy obvykle již definitivně rozhodují, jestli budou na otázku: "A co děti?" budou odpovídat ránou mezi oči tazatele, nebo povzdechem: "Snažíme se." Sice jsem neomdlévala touhou při pohledu na dětská chrastítka, nenakukovala do kočárků, ani nevzdychala při čtení obligátních SMS svých kamarádek: "Je to kluk jako buk. Váží tři kila a těší se na vás." Na druhou stranu děti jsme někdy v budoucnu mít chtěli a nenašli jsme žádný důvod, proč to dál odkládat. Militantní matky se teď nejspíš orosily studeným potem, ale i přesto věřím, že ne všechny ženy pociťují touhu po mateřství jako náhlé osvícení a všeprostupující touhu.

Vrhli jsme se tedy do víru oplodňování. Moje vzpomínky na biologii byly značně mlhavé, ale předpokládala jsem, že když bylo u našich předků standardem deset a víc dětí, nemůže to být s jejich početím zas tak složité. V podstatě jsem se domnívala, že pět šest sexů vhodně rozmístěných v průběhu měsíce to musí spravit. Byla jsem si tak jistá, že musím otěhotnět na první dobrou, že jsem si těhotenský test koupila vlastně jen proto, abych měla čím mávat Lukášovi před obličejem. Přirozeně jsem potom neztrácela čas něčím tak nepodstatným, jako je čtení návodu. Je to přece naprosto jasné: Když tam nic nebude, nebude tam ani žádná čárka. Pokud se na testu ukáže jakákoli čárka, je tam i dítě. Byla tam.

Asi není potřeba příliš rozpitvávat pointu o lehce slabomyslné ženské ve středních letech, která ani ve svém věku neví, že pozitivní je test tehdy, pokud jsou na něm dvě čárky a nikoli jen jedna. Možná je nás takových víc, ale pravděpodobně jen málokterá to dotáhne tak daleko, že vyzbrojená negativním těhotenským testem napochoduje na gynekologii a domáhá se vydání těhotenské průkazky. Umím si živě představit, jak touto historkou baví moje gynekoložka své kamarády na mejdanech v příštích několika letech.

Kromě několika jízlivých poznámek mě doktorka vybavila i základní přednáškou o plodných a neplodných dnech. Skočila jsem po hlavě do záplavy menstruačních kalendářů, ovulačních testů, přesně načasovaného souložení a měsíc po měsíci zjišťovala, že početí dítěte je vlastně příšerná věda, na kterou by měl člověk absolvovat minimálně dvousemestrový kurz. Po půl roce se mi jevilo pravděpodobnější, že vyhrajeme ve Sportce, než že se nám podaří zplodit potomka. Po dalších třech měsících už bych o bazální teplotě, ovulaci a svých vaječnících mohla napsat tlustou knihu. A obávám se, že i můj manžel.

V okamžiku, kdy jsme začali uvažovat o tom, že bychom si pořídili alespoň psa, jsem otěhotněla a začala teprve ta správná zábava...