Matka s r. o.: Kluci versus holky (13. díl)

Zatímco holčičky mají spíše tendenci zdobit, krášlit a vytvářet, kluci touží rozebírat, zjistit, co je uvnitř a pak na šroubečky rozebraný předmět opustit s výrazem zneuznaného génia.

Ačkoli se v našich zeměpisných šířkách považuje preference pohlaví dítěte za něco podobně ostudného jako zápach z úst, zcela upřímně se přiznávám, že na miskách vah o kousíček převážila holčička. I když jsem samozřejmě na takto položenou otázku v těhotenství zbaběle odpovídala, že je mi to úplně jedno, hlavně, že to bude zdravé (ostatně stejně jako 99% ostatních žen), kdybych si mohla vybrat, preferovala bych dceru. Samozřejmě to neznamená, že bych syna měla, byť o setinu, méně ráda, ve svých preferencích jsem se orientovala výhradně a jen podle praktických ukazatelů, které s sebou péče o to které pohlaví přináší:

To, že jsem měla pravdu, se ukázalo hned, jak jsem se ponořila do internetových diskusí na téma přetahovat či nepřetahovat. Abyste byli v obraze; jde o to, že podle některých odborníků by se měl pindík malého chlapečka přetahovat už od útlého dětství, aby s tím v pozdějším věku nebyly problémy a v zájmu hygieny. Jiní odborníci zase sveřepě tvrdí, že je to absolutní hloupost a pokud se dá prostor přírodě, poradí si sama. Mezi tím vším se zmítají pološílené matky, které se nemohou rozhodnout, jestli mají nechat miniaturní pohlaví svých synů na pokoji, nebo se s ním snažit, v zájmu jejich zdraví, něco podniknout. Četla jsem hrůzné zkazky o tom, jak nebohým chlapečkům na urologii pindíka násilím přetáhl surový doktor s gorilíma prackama a oni potom několik následujících dní proplakali bolestí.

Když se tedy jednoho dne odhodlala Kubíkovi pindíka konečně přetáhnout a zjistila jsem, že to nejde, téměř mě ranila mrtvice. Ve své hysterii jsem zapomněla na hysterii jiných matek, které všechno několikanásobně nafouknou, než se to rozhodnou napsat na internet. Byla jsem zoufalá, okamžitě jsem nás objednala k pediatričce a několik nocí před prohlídkou měla živé sny o tom, jak se mě Kubík drží za ruku a pláče bolestí. K doktorce jsem naklusala s takovýma kruhama pod očima, že jsem zdálky připomínala mývala. Kubíkova lékařka je zvyklá na všechno a moc dobře ví, že s matkami bývá často mnohem větší problém než s dětskými chorobami. Shovívavě mě vyslechla, svlékla broukajícího Kubíka, zaostřila mu mezi nohy a nezúčastněným tónem se otázala: "Víte, v čem je problém?" Šokový stav mi téměř přivodil spontánní pneumotorax, horečně jsem vážných onemocněních, jejichž následkem může být doživotní neplodnost či kastrace. "Má ho prostě velkýho," uzavřela doktorka svůj postřeh a naprosto plynulým pohybem mu stáhla předkožku dolů, aniž by Kubík přerušil své blažené broukání. Zřejmě není třeba rozepisovat se o míře otcovské pýchy, jakou naplnila tato diagnóza mého manžela a o množství zbytečných řečí, které byly proneseny o roli genů.

A pak jsou tu samozřejmě rozdíly mezi hrami malých holčiček a chlapečků. Malé dcery svých kamarádek jsem vídala způsobně sedět u stolečků a desítky minut se bavit malováním, prohlížením obrázkových knih, nebo vystřihováním. Od té doby, co se Kubík naučil chodit a zapojil se do houfu dalších vrstevníků stejného pohlaví, se marně snažím přijít na to, v čem spočívá princip jejich her: chvilku se na jednom místě strkají, snaží si jeden druhému vyrvat hračku, neboť přirozeně potřebují právě to, co drží v ruce někdo jiný (směnný obchod chlapečci v mém okolí neprovozují a nemají pro něj žádné porozumění), pak se za velkého řevu a všeobecného rámusu přesunou na jiné místo, kde se pro změnu začnou opět strkat a mlátit. Zatímco holčičky mají spíše tendenci zdobit, krášlit a vytvářet, kluci touží rozebírat, zjistit, co je uvnitř (nejlépe nějaké drahé a zbrusu nové věci) a pak na šroubečky rozebraný předmět opustit s výrazem zneuznaného génia. Očividná příbuznost tohoto chování s dospělými muži je sice zřejmá, ale to ji nečiní pochopitelnější.

Často jsem slýchala, že kluci jsou paradoxně mazlivější a přítulnější než holky. Možná tomu tak v jiných rodinách opravdu je a vlastně i Kubík rád ukazuje hloubku svých citů. Nicméně jeho projevy lásky připomínají spíše buldozer. Rozhodně se nespokojí s pouhým pohlazením, nebo pusinkou. To, že chce dát najevo svou lásku, poznáme podle toho, že nasadí sveřepý výraz, zatne zuby a poodstoupí od nás. Pak vyrazí bojový pokřik a s rozběhem nám skočí do náruče. Pokud se mu podaří povalit nás, má radost, protože v takovém případě nám může sednout na hlavu, což považuje za nejvyšší vyznamenání. Pokud jeho výpad čistě náhodou ustojíme, alespoň se nám snaží rozmáčknout hlavu ve svém železném objetí (tušili jste vůbec někdy, jak obrovskou sílu dokáže vyvinout i zcela malé dítě?) a spokojeně si u toho bručí. Přirozeně bych pro svého syna dýchala, ale někdy se mi trochu zasteskne po dívčích motýlích polibcích.