Matka s r. o.: Mateřská demence (9. díl)

Laškovným tónem, který jsem považovala za svůdný, jsem se mu jala oznámit, že má v koupelně překvapení, ať se zajde podívat, že se za ním brzy dostavím. Mám dokonce dojem, že jsem na něj i nemravně mrkla.

Jsem přesvědčená, že se to děje každé matce na mateřské bez ohledu na inteligenční profil, dosažené vzdělání a sociální status. Můžete odpromovat s červeným diplomem, být esem firmy, nepřekonatelnou manažerkou, která úspěšně řídí početný tým lidí, ale jakmile se vám k prsu přisaje mimino, s hrůzou zjistíte, že jste spolu s potomkem porodila i půlku mozku. Alespoň u mě to tak bylo.

Toho, že není něco v pořádku, jsem si všimla poměrně záhy, když jsem začala při vykládání nákupu umisťovat šampóny do lednice a máslo nacházela na okraji vany. Stále jsem to považovala jen za vysvětlitelnou roztržitost, která je v podstatě roztomilá. A jako takovou jsem ji prezentovala i Lukášovi. Tvářil se chápavě, a pokud to nechápal, alespoň to nekomentoval. Pak se mi podařily dva záseky v průběhu jednoho večera:

Nejklasištější ze všech klasických rodinných večerů - připalující se večeře na sporáku, změť předmětů v obýváku, která pomalu přerůstá v nezvladatelný chaos, nervózní, hladový manžel a ještě nervóznější dítě, které ječí, jako kdybyste mu řezali nohu v kotníku. Každý chápe, že je potřeba okamžitě a bezodkladně jednat. Spěšně jsem zamíchala omáčku, popadla a rychle opláchla dudlík a vrazila ho Kubíkovi do pusinky, aby byl už konečně klid. Všechno bylo dílem sekundy. Poněkud mě zmátlo, jak tvrdošijný odpor dítě projevuje a v jekotu pokračuje dál i přesto, že se mi prokazatelně podařilo zacpat mu pusu. Došlo mi to o zlomek sekundy později. Viděli jste už někdy pohled dospělého svéprávného muže, kterého od čtení novin vyrušíte tím, že mu do pusy strčíte dudlík? Ujišťuji vás, že to skutečně není nic příjemného a do značné míry to nahlodá vaši důvěru ve vlastní mentální schopnosti. A křečovitým smíchem se to zachránit nedá.

Chtěla jsem si vylepšit reputaci a dokázat muži, který slíbil, že mě bude milovat ve zdraví i nemoci, že nejsem ještě na odpis a dokážu přepnout mozek i do jiného módu, než je mateřství. Zabrnkala jsem na romantickou strunu a připravila mu koupel. Napustila jsem plnou vanu horké vody, nakapala aromatický olej, zapálila dvě svíčky... Laškovným tónem, který jsem považovala za svůdný, jsem se mu jala oznámit, že má v koupelně překvapení, ať se zajde podívat, že se za ním brzy dostavím. Mám dokonce dojem, že jsem na něj i nemravně mrkla. Jakmile odešel, pustila jsem se do horečného hledání negližé, ve kterém nebudu vypadat jako velryba (no dobře, tak do kterého se alespoň vejdu). Uprostřed zuřivého rabování skříně nakoukl do pokoje rozpačitý Lukáš a opatrným tónem, jakým obvykle mluvíme s lidmi duševně nemocnými, řekl: "Já tomu asi nerozumím." Zavětřila jsem zradu a nahlédla do koupelny. V romantickém mihotavém světle svíček se na hladině napuštěné vany kolébaly gumové kačenky, delfín, žabka a lodička a ve vzduchu se vznášela vůně dětského olejíčku.

A pak už to šlo ráz na ráz a bylo to stále horší: místo deodorantu jsem se v ranním shonu nastříkala podpaží lakem na vlasy a několik desítek minut jsem se upřímně divila, jak to že tentokrát tak strašně lepí. Do kávy jsem návštěvám sypala sedm lžic cukru, než mi došlo, že nevyrábím sunar (ano, přiznávám, jednou jsem to nechala zajít do stádia, kdy se nebožačka skutečně napila). Houpala jsem se a natřásala prázdným náručím, i když jsem se dívala na televizi a mimino nebylo v dohledu. Celou dobu jsem se utěšovala tím, že se jedná pouze o přechodný stav zapříčiněný vyčerpáním a momentální indispozicí, který postupem času zmizí a já se vrátím mezi svéprávné dospělé jedince... jo a jednou ze zásadních charakteristik mateřské demence je nekonečná naivita!