Matka s r. o.: Šestinedělí (8. díl)

Ostatní matky jsem začala dělit na dvě základní skupiny: na ty, kterým jsem záviděla a ty, které jsem srdečně nenáviděla.

Naši předkové velmi dobře věděli, proč k matkám v šestinedělí přistupovali se zvláštní obezřetností a prakticky je izolovali od okolního světa. Šestinedělí je totiž zcela zvláštní stav mysli, v němž se rozumně uvažující žena mění ve zmateného a přecitlivělého tvora. Veškeré vyšší intelektuální funkce samovolně vymizí a zůstanou pouze ty vegetativní.

Vlastní šestinedělí mám s odstupem času zahalené milosrdnou mlhou, přes kterou pronikly jen ty nejvýraznější zážitky. Ve stejném okamžiku, kdy se Kubík poprvé v porodnici rozeřval, se pro mě zeměkoule přestala točit a svět se smrkl v mikroprostor s vlastním klimatem prosyceným odérem podělaných plenek. Skutečně jsem se snažila, ale nedodělané úkoly a nezvládnuté povinnosti nabíraly rozměrů solidní laviny. Při pohybu po domácnosti jsem se snažila příliš se nerozhlížet kolem sebe a pokud možno ignorovat vršící se hromady předmětů, zapatlaná okna a nevytřenou podlahu. Žehlení jsem odložila jako něco, o co se pokusím dříve, než Kubík odpromuje a na utírání prachu jsem rezignovala zcela.

V podstatě jsem měla pocit, že pouze přebaluji a kojím. Během několika dnů bylo navíc jasné, že jsem porodila přírodní úkaz, který nepotřebuje prakticky vůbec spát. S kruhama pod očima, které mi dodávaly vzezření velmi unaveného mývala, jsem poslouchala okolní matky, jejichž děti se hlásily o mléko jemným zabroukáním dvakrát za noc. Moje vlastní dítě se budilo každou hodinu a pouze jednou za čas mi dopřálo luxus dvouhodinového spánku. Rozdíl mezi nocí a dnem se pro mě zcela setřel.

Ostatní matky jsem začala dělit na dvě základní skupiny: na ty, kterým jsem záviděla a ty, které jsem srdečně nenáviděla. Do první skupiny spadaly šťastlivkyně, jejichž dítě spalo, netrpělo na koliky, přibývalo podle tabulek a měly v dosahu minimálně jednu fungující babičku. I přesto si však uvědomovaly své štěstí a byly schopné mě politovat. Do druhé skupiny se zařadily matky, které sice oplývaly stejnými výsadami, ale považovaly je za cosi samozřejmého, co fasuje už v porodnici. Ostentativně všem v okruhu několika kilometrů dávaly najevo, že mateřství je posvátný úkol, kterého se zhostily se ctí a nadšením.

Do svého okolí vystřikovaly smrtelné dávky optimismu, nadšení, šišlání, broukání a nekonečných monologů o stolici svých potomků. Po vydatném odpoledním spánku (úklid obstará najatá paní a na dítě pro změnu šišlá babička) se potom vydávaly na drobnou procházku s nepochybným cílem dostat mě do Bohnic. Takže zatímco jejich dítě ukázněně spalo v kočárku, zvonivým hláskem mě informovaly, že ony tu mateřskou dovolenou prostě m-i-l-u-j-í (zdůrazňujíc každé písmeno, jako kdyby mluvily se slabomyslným), nemohou se na toho svého drobečka vynadívat a naprosto, ale naprosto, nechápou, jak s tím mateřstvím některé ženské nadělají, protože to přece vůbec nic není.

Po dvou minutách v jejich společnosti jsem si začínala připadat jako něco mezi Draculou a macechou ze Sněhurky, kousala jsem si horečně rty a uvažovala jsem, jestli je fyzicky napadnout, nebo utéct v slzách. Teprve několikaměsíční zkušenost mě naučila účinné obraně proti šišlajícím, militantním matkám. Ve chvíli kdy se skláněly nad kočárkem, v němž se svíjel řvoucí Kubík v jedné ze svých četných kolik, nasadily vědoucí výraz a se smrtelně vážným výrazem se mě zeptaly: "Už jsme dneska kakali?" odpovídala jsem lehkým konverzačním tónem: "Kubíček se podělal před hodinou, já ještě dneska ne." Konverzace poté velmi rychle hynula a já jsem měla konečně klid.

Dalším svízelem šestinedělí byla příšerná přecitlivělost, která mě neustále vrhala do hlubin zoufalství. Slzela jsem při reklamě na menstruační vložky, štkala při diskusích o zvýšení DPH a na večerníček se, v rámci mého duševního zdraví, díval s Kubíkem manžel (samozřejmě tuším, jak je sledování televize pro malé děti nežádoucí, ale bylo to jediných deset minut, kdy náš drobeček spolehlivě neječel). Velmi zřetelně si vzpomínám na výbuch pláče a hysterie, které jsem propadla, když jsem oznamovala své matce, že mi někdo ukradl mobil. Chvilku bylo ticho a pak se ozvalo: "Máš na mysli ten mobil, ze kterého mi právě voláš?" Šestinedělí je zkrátka stav, který by měl být zařazen mezi oficiálně uznávané a diagnostikované psychické poruchy. A nedělejte si naděje, že později to bude lepší.