Matka s r. o.: Ultrazvukové přešlapy (3. díl)

Ultrazvuk je událostí, kvůli které si budoucí otcové berou půl dne dovolené, jen aby se mohli hrbit se na nepohodlné židličce a předstírat, že chápou, který z těch fleků na monitoru je noha dítěte.

Ultrazvuk v těhotenství je zvláštní chvíle. Ležíte v zšeřelé místnosti a víte, že se může stát úplně cokoli: Můžete být postaveni před rozhodnutí, zda si necháte vážně nemocné dítě. Může se ukázat, že místo jednoho budete muset vybírat dvě jména a kupovat dvojitou výbavičku. Můžete zjistit, že váš manžel se postavil na špatnou stranu barikády při sázce o pohlaví dítěte a bude muset (společně s vaší tchyní a švagrem) oběhnout sídlištní blok ve spodním prádle. Můžete zjistit, že vaše nenarozené dítě nejvíc ze všeho připomíná fazoli, kterážto přezdívka mu vydrží až do puberty, kdy vás za ni bude srdečně nenávidět.

Ultrazvuk je zkrátka událostí, kterou považuje většina nastávajících rodičů za zcela mimořádnou a zbytečně brzo kvůli ní stepuje před lékařskou ordinací. Zodpovědní budoucí otcové si kvůli ní berou půl dne dovolené, jen aby mohli svou těhotnou ženu doprovázet, hrbit se na nepohodlné židličce a předstírat, že chápou, který z těch fleků na monitoru je noha a který jen pupeční šňůra.

Přirozeně jsme se ničím nelišili. I přes naše zlehčování a silácké řeči si Lukáš zrušil všechny nedotknutelné schůzky a prezentace a teď se na mě dívá, jak ležím s nahým břichem na lehátku a mladá lékařka mi po něm přejíždí sondou. Slyšíme tlukot srdce našeho nenarozeného dítěte, vidíme, jak si cucá pěstičku (pokud má tedy hlavu tam, kde se domnívám, že ji má) a vůbec je to okamžik plný dojetí a nadějí.

Pak se lékařka zarazí a vypadá poněkud zneklidněně, čímž nás okamžitě uvrhne do panického stavu: "Zdá se mi, že tam slyším srdeční arytmii. Pro jistotu zavolám pana primáře, aby se na to podíval," objasňuje nám. Pan primář má malé brejličky, rychle postupující pleš a je "klidnej jako okurky," jak by řekla moje pubertální neteř. Nevzrušeně poslouchá vzrušené líčení lékařky - objevitelky stávkujícího srdce našeho dítěte. Pak přejede párkrát sondou po mém břiše a stejně nevzrušeným tónem praví: "Dovoluji si vás kolegyně upozornit, že plod nemá srdeční arytmii, nýbrž škytavku." Načež opustí místnost, koktající kolegyni i rodiče, kterým následkem úlevného vydechnutí málem zkolabovaly plíce. Už jen tak mimoděk se dozvídáme, že to bude kluk.

Našich deset minut dojetí je u konce. Na denním světle studujeme lékařskou zprávu i obrázek se shlukem světlých a tmavších míst, kterému se bůhvíproč říká fotografie z ultrazvuku. (Pokud jste ji ještě čirou náhodou nikdy neviděli, ujišťuji vás, že fotografii v ničem nepřipomíná. Vypadá jako něco mezi rentgenovým snímkem a kusem papíru, který jste omylem polili kávou.) Doznívají v nás dojmy z naší ultrazvukové premiéry. Lukáš podezřele dlouho zírá do lékařské zprávy: "Co je to femur? Tady se píše, že má femur dlouhej čtyři centimetry." Moje znalosti z anatomie nejsou nijak závratné, ale z hlubin mozku vylovím, že femur je označení stehenní kosti. "Fuj, to jsem se lekl. Já myslel, že je to pinďa a že ho má nadměrně velkýho." Vypadá to, že v tento okamžik se manželovi ulevilo víc, než když bylo vyvráceno podezření na srdeční arytmii.