Matka s r. o.: V hlavní roli břicho (4. díl)

Těhotenské cvičení jsem absolvovala jedinkrát a shledala jsem míru pohybové aktivity za zcela nedostatečnou. Funět a tvářit se, že posílám svůj dech až do dělohy jsem mohla i doma a zadarmo.

Dokud jsem měla malé a neznatelné břicho, neustále jsem čelila na pravidelných prohlídkách podezření, že nejím, snažím se své nenarozené dítě umořit hlady a držím i v těhotenství diety. Pak přišly Vánoce a já jsem za měsíc přibrala pět kilo. Od té doby mi můj gynekolog soustavně opakoval, že přibírám příliš rychle. Jakmile jsem začala působit dojmem, že mohu během půlhodiny porodit cokoli, včetně slona, poznámky okolí se omezily výhradně a jen na mé břicho. Od překvapeného vyjeknutí kamarádek: "Jéje, to je ale krásně velké bříško," až po upřímné poznámky pánů: "Ty vole, tohle bych chtěl tak tahat."

Byla jsem mega obrovská. V průběhu těhotenství jsem přibrala dvacet kilo a moje klouby umíraly touhou nafackovat mi, kdykoli jsem se je snažila přimět k nějakému pohybu. Na svoje gigantická prsa bych si mohla odkládat půllitr jako na pultík v bufetu. Masochisticky jsem si prohlížela katalogy s těhotenskou módou, kde měly modelky miniaturní bříška. S hořkostí jsem si uvědomovala, že břicho podobných rozměrů jsem mívala jako netěhotná po vydatnějším nedělním obědě. Teď bych se pohodlně oblečená cítila pouze v případě, že bych přes sebe přehodila stanovou plachtu. Závistivé pošilhávání se pomalu měnilo v srdečnou nenávist, když jsem cupovala katalogové fotky na kousky a utěšovala se tím, že vyfocené krasotinky určitě dokončily stěží základní školu.

Začala jsem navštěvovat těhotenská fóra na internetu. Na tomto místě bych ráda zdůraznila, že se nepočítám mezi militantní matky, které se vyjadřují výhradně výrazy typu: mimísek, těhulka a pipinka. Těhotenská fóra obsahují řadu cenných poznatků, zkušeností, informací a problémů, kterými by vás ani nenapadlo se zabývat, protože jste o nich v životě neslyšela (a až kvůli nim strávíte několik bezesných nocí, už o nich také neuslyšíte). A právě tady jsem se poprvé setkala s masáží hráze. Pisatelka popisovala své zkušenosti s takovým nadšením, jako kdyby šlo o největší vynález hned po žárovce. Psala, že požádala manžela, aby jí masáž prováděl každý večer a že šlo, a teď cituji, o: "těhotenské orgie smyslnosti." (Neptejte se mě, proboha, jak k tomuto zběsilému slovnímu spojení dospěla.)

Jsem tvor od přírody nedůvěřivý, vyzkoušela jsem to tudíž nejdřív sama na sobě. Věřím tomu, že to může někoho vzrušovat. Ostatně osobně znám chlápka, který se ocitá v extázi, když si na sebe navlékne jednorázové plenky, takže proč by nemohla někoho vzrušovat masáž hráze? Také jsem samozřejmě vítala každou možnost, jak si ulevit od poporodního utrpení. V tomto případě však byla volba jasná: buď budu roztržená až na záda, nebo se svému muži doživotně znechutím. Zvolila jsem první možnost.

A pak tu samozřejmě byl předporodní kurz. Nevím, kde, proč a odkud se vzala móda předporodních kurzů, ale mou zamilovanou volnočasovou aktivitou se nestaly. Nepochybně se najde řada žen, kterým jeho navštěvování pomůže (nebo mají alespoň ten pocit, dokud nezačnou skutečně rodit). Já bych jeho obsah mohla shrnout v podstatě do jediné, mnohokrát opakované, věty: Porod je radostný zážitek. Upřímně a jen tak mezi námi, přišlo mi to podobně pravděpodobné, jako kdyby mi někdo tvrdil, že je to táááák příjemné, když se mlátíte kladivem do hlavy. Ani když to dotyčný bude opakovat několik hodin po sobě, nestane se z toho skutečnost.

Těhotenské cvičení jsem absolvovala jedinkrát a shledala jsem míru pohybové aktivity za zcela nedostatečnou. Funět a tvářit se, že posílám svůj dech až do dělohy jsem mohla i doma a zadarmo. A také jsem to dělala, kdykoli jsem se pokusila své ohromné břicho někam přemístit. Spěli jsme do finále...