Varovné signály, že vaše dítě trpí autismem

Máte nejasné tušení, že s vaším dítětem není úplně všechno v pořádku? Podezíráte ho, zda náhodou netrpí autismem? Zkontrolujte následné varovné signály, které mohou na autismus ukázat.

S autismem je to složité. Zatímco v některých případech je naprosto zřejmé od začátku, že něco není v pořádku a všechny indicie směřují k autismu, jindy může jít jen o nejasné podezření a diagnóza není zdaleka tak jednoznačná. V případě, že se u vašeho dítěte objeví následující varovné signály, měli byste rozhodně zpozornět, protože mohou skutečně vypovídat o poruše autistického spektra:

Dítě má problémy navázat vztahy s lidmi kolem sebe (a to i se svými blízkými). Zdá se, jako by mu na lidech vůbec nezáleželo a mnohem intenzivnější vztah má s předměty. Má problémy udržet oční kontakt a na rozdíl od ostatních dětí ho také ani nevyhledává. Neumí používat správně výrazy tváře, nebo gesta. Někdy můžete mít pocit, jako kdybyste se snažili navázat vztah s neživou loutkou.

Nemluví, nebo začne mluvit hodně pozdě. Nezdá se, že by mu nějak vadilo, že se s vámi nemůže dorozumět a v podstatě to ani nezkouší. Zatímco jeho vrstevníci přináší svým rodičům hračky, chtějí si ukazovat v knížkách, povídat si a sdílet, vaše dítě nic takového nedělá. Působí dojmem, že je mu úplně jedno, jestli se mu věnujete, nebo ne.

Trvá na dodržování svých rituálů. Když ho například převezete do jiného prostředí, změníte trasu procházky, nebo mu dáte jinou hračku do postýlky na spaní, úplně ho to "rozhodí." Může být neklidné, nervózní, ale možná i agresivní, nebo vzteklé. Rituály a dobře známé věci jsou zkrátka základem jeho světa.

Má jeden nebo několik málo zájmů, které neustále opakuje a odmítá se věnovat čemukoli jinému. Tomu, co ho zajímá, se však dokáže věnovat do neobvyklé hloubky a zabývá se tím skutečně intenzivně. Jeho zájmy jsou však velmi úzce vymezené.

Nerado si hraje s ostatními dětmi a neuvidíte ho u žádných spontánních her. Mnohem víc mu vyhovují hry s neživými předměty.

Působí dojmem, že emoce ostatních lidí mu jsou lhostejné. Nedokáže je správně rozpoznat, ale ani na ně adekvátně reagovat.

Často se u něj objevuje stereotypní používání slov, nebo stereotypně se opakující pohyby. Někdy se může zdát, jako kdyby šlo o jakýsi druh neurózy nebo tiku.

Jen výjimečně samo začíná konverzaci a prakticky vůbec není schopné ji udržet. Nechápe, co se od něj očekává, ani jak je vhodné reagovat na projev jiných lidí.